Článek analyzuje šest esejů Mariny Cvetajevové o básnictví a básnících a ukazuje na nich hlavní rysy jejího prozaického stylu. Všem esejům je společná autobiografická motivace a vysoká míra emocionality; vykazují tak určitou příbuznost s žánrem deníku či osobní korespondence.
Pro jejich styl je charakteristická rytmická kompozice založená na syntaktickém paralelismu a gradaci, eliptičnost, "poetika aforismu" a asociativní rozvíjení myšlenky pomocí příbuzných slov či zvukomalby. Rozbor překladů ukazuje, jaké obtíže převod zmíněných rysů působí, a dokládá rovněž hlavní rozdíly v překladatelském přístupu dvou hlavních českých překladatelů Cvetajevové.