Nárůst rozlohy urbánních ploch na okrajích a v zázemí velkých měst, stejně jako nárůst urbánních ploch v obcích podél důležitých dopravních tras je v české krajině patrný na první pohled a představuje v posledních dvou desetiletích jeden z nejvýraznějších procesů měnících její vzhled a fungování. Lidé a některé výrobní funkce se přesouvají z městských center na jejich periferie a do obcí ležících těsně za městskými hranicemi; město se tak říkajíc rozlévá za své hranice do okolní krajiny.
Stírají se tak kdysi ostré hranice mezi městem a venkovem, rozdíly mezi městskou a zemědělskou krajinou. Tento proces s sebou přináší řadu negativních dopadů na přírodní prostředí, jejichž představení je cílem tohoto příspěvku.