Základy meziválečného tzv. horthyovského Maďarska byly položeny ve druhé polovině roku 1919 a v první třetině roku 1920. U jeho zrodu stál křesťansko-národní politický kurz, který se svévolně ujal moci v zemi v srpnu 1919.
Její ústřední mocenskopolitická role v zemi však byla posléze stvrzena prvními řádnými poválečnými parlamentními volbami v lednu 1920. Definitivní ústavněprávní podoba poválečného Maďarska pak byla kodifikovaná základním zákonným článkem ústavněprávního charakteru koncem února 1920.
Maďarsko se tímto zákonem přihlásilo z ústavněprávního hlediska k dualistickému Uhersku z období před 31. říjnem 1918. Nadále zůstalo monarchií, ovšem bez krále, pouze s dočasnou hlavou státu v hodnosti regenta.
Tím byla dovršena restaurace standardních mantinelů vnitropolitického fungování státu a mohla být nastoupena cesta ke konečné celkové konsolidaci poválečného Maďarska. Základy vnitropolitické konsolidace země byly dovršeny v l. 1920-1922, resp. druhými poválečnými parlamentními volbami v r. 1922.
Nastavené mantinely politického systému tzv. horthyovského Maďarska, upevněné spolu se stabilizací hospodářského života v dalších letech první poloviny 20. let 20. století, daly sice rámec občanskému parlamentarismu, ten však byl omezen nastolenými antidemokratickými principy fungování jeho standardních institucí. Meziválečné Maďarsko tak bylo poloautoritativním státem, ale nikoliv totalitním státem s fašistickými a národně-socialistickými prvky.