Relativně známým fenoménem v kardiologii je nedostatečná inhibice destičkové aktivity při standardní protidestičkové léčbě. Problémem je správná definice (nejčastěji volíme termín selhání léčby či vysoká reziduální destičková reaktivita).
Existuje řada přičin nedostatečné suprese destičkové aktivity při terapii a k dispozici je řada testů k monitorování destičkových funkcí. Otázkou je role zánětu a dědičných vlivů ve vztahu k destičkové aktivitě.
Problematika selhání protidestičkové léčby je tématem řady odborných prací. Hlavní otázkou nadále zůstává klinický význam laboratorně zjištěných výsledků a možnost použití monitorování destičkových funkcí v rutinní praxi s cílem optimalizace terapie u pacientů s ischemickou chorobou srdeční.