Lisabonská smlouva založila pravomoc Evropské unie ke stanovení hospodářských a finančních zásad a podmínek, za nichž členské státy poskytují přístup ke službám obecného hospodářského zájmu. Stalo se tak kvůli snížení nejistoty, spojené s vynětím poskytovatelů těchto služeb z unijních pravidel soutěže (čl. 106 odst. 2 SFEU).
Tím nebyl posílen přístup k těmto službám podle čl. 36 Listiny základních práv, který zůstává právně-politickou zásadou, spíše než soudně vymahatelným individuálním právem.