Práce se zabývá pronásledováním Cikánů v Čechách v první třetině 18. století. Jako jinde v Evropě byli i zde Cikáni formálně vypovídáni ze země a jejich následná potulka byla definována a trestána jako hrdelní zločin. Článek neopomíjí normativní rovinu, ale soustřeďuje se spíše na praxi pronásledování a především na případy, v nichž odsouzení Cikáni žádali o milost a kdy byl jejich hrdelní trest skutečně změněn v mírnější sankci. Článek kritizuje pohled na perzekuci Cikánů, založený výhradně na kvantifikaci neúplných a pro identifikai nedostatečných záznamů v ortelních manuálech Apelačníhou soudu, které nezohledňují omilostňování.
Zároveň se kriticky vyrovnává s pojetím přemoderního státu pouze jako nedokonalého přestupně státu moderního.