Abstrakt
Příspěvek se zaměřuje především na českou ortoepickou kodifikaci (tj. na příručky Výslovnost spisovné češtiny I, 1967, a Výslovnost spisovné češtiny II, 1978). Zabývá se jak jejím obsahem (např. rozdíly mezi pojetím kodifikace výslovnosti slov domácích a slov přejatých), tak i samotným jejím vznikem a předchozími snahami výslovnost kodifikovat.
Bez zajímavosti není ani fakt, že na rozdíl např. od Pravidel českého pravopisu nejsou tyto příručky všeobecně známy a často se o nich žáci ve školách vůbec nedozvědí. Představíme i některé novější příručky věnující se této problematice, které však nejsou obvykle považovány za nová kodifikační díla.
Naskýtá se zde možnost diskutovat, zda je v současnosti pro češtinu tato kodifikace vůbec potřebná a zda by měla být provedena její aktualizace (pokud ano, kdo a na jakém základě by ji měl provést). Závěrečná část příspěvku porovnává situaci v oblasti české a německé ortoepie.