Záměrem práce je přispět k bližšímu poznání českých reflexí Orientu v první polovině 20. století prostřednictvím studia pramenů, které dosud zůstávaly spíše na okraji badatelského zájmu. Pramenů, které buď vytvořily ženy, jež do orientálních zemí cestovaly či zde delší dobu pobývaly.
Nebo pramenů, které se Orientu týkaly a byly adresovány převážně ženskému publiku. Vzhledem k minimálnímu zpracování tématu v českém prostředí si práce klade za cíl podat základní nástin problematiky, zároveň však ověřuje konkrétní možnosti, které (převážně) česky psané, případně obrazové prameny, nabízejí také pro rozvoj zahraničního kulturně historického bádání.
K identifikaci a řešení nových otázek jsou užívány dva "marginalizované" přístupy. Jednak genderově podmíněné tázání.
Jednak perspektiva "z okraje" Evropy. Zejména druhý přístup otvírá příležitost k překonávání dichotomií dominujících obvykle mezinárodním analýzám, které zkoumají genderové otázky ve vztahu k nacionalismu a kolonialismu.
Případové studie se proto zaměřují především na analýzu tří vzájemně provázaných moderních diskurzů, jež lze popsat také jako myšlení o ženách, národě a Orientu.