Článek se věnuje způsobu, jímž jsou v didakticko-filosofickém eposu Astronomica, díle básníka Manilia z 1. stol. po Kr., představeny a ztvárněny principy stoické filosofie. Podrobněji zkoumá otázku kosmické sympatie, božského rozumu, vzniku světa, roli osudu a propojení makrokosmu a mikrokosmu.
V závěrečné pasáži 5. knihy (v. 734-742) interpretuje obraz propojeného makrokosmu a mikrokosmu jako velkolepé finále celé básně a podporuje tak tezi, že 5. kniha je skutečně poslední knihou eposu.