Příspěvek se zabývá několika aspekty knihy Josefa Váchala Šumava umírající a romantická (1931): inspirací romány Karla Klostermanna a dále pak motivy neprostupnosti, snížené viditelnosti a bloudění, které prostupují jak Váchalův text, tak do značné míry určují i vložené dřevoryty. Ty posléze vystupují jako výtvarná fantazmata Váchalova šumavského putování, jako paradoxní obrazy míst, jež nelze spojit s žádným konkrétním místem, ani je vtělit do svérázného cestopisu.