Důležitým znakem uměleckého experimentu je promyšlené použití náhody. Na rozdíl od experimentu přírodovědného, jenž slouží plánovitě k ověření nebo vyvrácení hypotéz nebo teorií a zpravidla potvrdí očekávané, umělecká strategie pokusu vyvolá proces, jehož výsledek je nejistý.
V experimentu se uskutečňuje generativní princip, opírající se v jádru o formu poznání uměleckého díla, které vzniká samo od sebe. Příspěvek se zabývá otázkou, proč byly autopoietické postupy tak hojně rozšířeny právě v neoficiální experimentální tvorbě a umění padesátých a šedesátých let 20. století.