Abstrakt
Historik jako nositel paměti si vždy nárokoval pravdu, špatně se mu ovšem přiznával její dynamický charakter, její uchopitelnost uvnitř a nikoliv vně dějin. "Moderní" historik se to rozhodl řešit tím, že se pokusí zpřetrhat vazby k mýtu i umění, oboje ale zůstalo hluboce zakomponováno v jeho vyprávění. Cestou k objektivitě historického vyprávění se mi zdá být přijmutí hry, herních pravidel jako způsobu dialogu a návrat k umění, potažmo přiznání tvůrčího charakteru historických narací.
Blízkost k pravdě by tedy měla být dána i kritériemi uměleckého, nahlížejícího mimo "skutečnou povahu" věcí k jejich vnucené aktuálnosti a plnosti odhalující se pouze v mnohosti subjektivních výpovědí a na hranici možného výkladu.