Abstrakt
Novověký obraz člověka jako svobodné, svrchované bytosti, se v mnoha ohledech osvědčil jako nosný pro úsilí o spravedlivé uspořádání společnosti, avšak toto pojetí naráží na hranice v oblasti medicíny, kdy základní skutečností lidského života se jeví jeho křehkost a zranitelnost. Medicína se nachází v paradoxní situaci, kdy autonomie každé lidské bytosti je definována jako první ze čtyř principů bioetiky, avšak je zároveň každodenně konfrontována s nedostatečností tohoto principu ve chvíli, kdy autonomie pacienta je narušena nemocí či postižením.
Právě tyto situace poukazují na odkázanost na pomoc druhých pro uzdravení a obnovení této autonomie, kdy základem vztahu není autonomie nýbrž zodpovědnost za druhého člověka.