Článek zpochybňuje skutečný teologický charakter některých směrů staršího českého morálně teologického myšlení, jež bylo uzavřeno v roce 1948 (začátek komunistického režimu) a po roce 1989 už nebylo ani citováno, ani zmiňováno. Bylo to neoscholastické období abstraktní filosofické teologie.
Tyto slepé uličky teologie můžeme sledovat v oblastech jako: Písmo a filosofická spekulace; "dobrý" skutek, který je dobrý, jen vede-li k věčné blaženosti; osobní duchovní život a univerzálně zavazující mravní normy; mravní normy a jejich vztah k církevnímu a státnímu zákonu; přirozená etika; závislost teologie na politické situaci; univerzální platnost katolické morální teologie a její partikulární charakter; mravní a náboženské normy jednání; morální zodpovědnost vůči vlastnímu svědomí a mravní zodpovědnost vůči heteronomní autoritě. Jak příklady morální teologie skutečně teologické je uvedena práce Tomáše Akvinského a Franze Böckleho.
Proti jejich racionálně konstruované teologii mohou stát právní či disciplinární opatření, náboženská manipulace, přímé argumentování Boží vůlí nebo slepá poslušnost. Nicméně osobní mravní zodpovědnost zůstává nepopiratelná.
Je třeba se osvobodit od některých myšlenkových schémat a falešných tradic, abychom byli schopni se udržet zodpovědnost vůči tradici víry a skutečné teologie.