Tato kapitola se věnuje Karlu Heimovi jako mysliteli, který odkrývá v základech judaismu a křesťanství kritické prvky, jež se brání myšlenkovým principům vystupujícím s absolutním nárokem. Z této perspektivy Heim hodnotí pád některých absolutních principů v přírodních vědách v posledním století: pád absolutního objektu, pád absolutního prostoru a času a pád absolutní determinace světového dění.
Mohou být Heimovy myšlenkové impulsy podnětem k obnově vztahů mezi náboženstvím a vědou?