Studie popisuje rozličné přístupy křesťanů ke společnosti v 3. a 5. století, která zažívala úpadek. Jak reagovali křesťané na obžalobu svých pohanských spoluobčanů, že za neštěstí a pohromy mohou právě oni? A jak by měl křesťan tváří v tvář takovým katastrofám reagovat? Studie hledá odpověď ve spise "Demetriánovi" svatého Cypriána z Kartága a v kázáních svatého Augustina z Hippo, které přednesl krátce po dobytí Říma roku 410.
Oba křesťanští autoři nenacházejí řešení situace ve vnější změně, ale ve vnitřním postoji, v obrácení a boží chvále v příznivých i nepříznivých situacích. Podle sv.
Augustina nezestárl svět, ale člověk: "starý člověk", Adam, se má obnovit ve vzkříšení nového Adama, Krista, který je zdrojem obnovy pro člověka i společnost. Na konci dějin nalezne obnovený člověk pokoj v Bohu, a stáří světa (senectus mundi) není pouze unuděnou agónií, ale radostnou, eschatologickou perspektivou, která spěje dějinami k završení.