Abstrakt
Předmětem studia tohoto článku je disciplina arcani, starověká praxe církve, která zavazovala hovořit o některých článcích víry, svátostech a modlitbě pouze k těm, kdo již byli uvedeni do tajemství církve, a to ve Výkladu žalmu 118 sv. Ambrože Milánského.
V tomto Výkladu Ambrož užívá několika obrazů získání božského poznání a obsahu tajemství, které se svěřuje věřícím a které má zůstat utajeno. Nejprve se jedná o exemplum apoštola Jana, který spočívá na Mistrově srdci, dále o královské tajemství, které musí být uchováno, bohatství a dědictví, které má člověk uchránit, kráse Ženicha, o níž se lépe káže v tichosti než ve slovech, a nakonec Krista, který osvěcuje duši věřícího, když se tento nachází v temnotách noci.
Tyto texty Výkladu nám umožňují tvrdit, že obsahem tajemství nebylo pro Ambrože pouze krédo, svátosti či modlitba Páně, ale celé Kristovo dílo ospravedlnění, jež je přítomné v srdci věřícího, stejně jako celé jeho nitro. Zdrojem této nauky není pouze alexandrijská tradice, ale také Ambrožovo klasické vzdělání a kultura.
Ambrož užívá římského konceptu důvěry (fides), kterou člověk získávám uchováním svěřeného tajemství, a přetváří je do křesťanského pojetí víry (fides), která se uchovává dodržováním a uchováváním Kristových slov, která církev svěřuje pokřtěným.