Na pozadí současné velké popularity konceptu narativ (v adjektivní formě "narativní") v sociálních vědách, autoři v článku rozebírají možnosti narativní analýzy v empirickém sociologickém výzkumu. Nejprve "vyprávění" zasazují do sociologické výzkumné tradice.
Na základě minimální a rozvinuté definice narativu pak poskytují přehled hlavních sociologicky relevantních přístupů k analýze vyprávění, které rozdělují na strukturalistické, hermeneutické a interakcionistické. Jádrem článku je představení Ricoeurova integrativního modelu vyprávění spočívajícího v trojí mimetické figuraci a návrh jeho metodologického využití v sociologickém výzkumu narativů.
Autoři argumentují, že Ricoeurův model brání nežádoucímu analytickému zjednodušování a naopak dává podněty pro výzkum postihující všechny podstatné aspekty vyprávění, včetně jeho produktora (vypravěče) i recipienta (posluchače nebo čtenáře).