Abstrakt
Kniha je příspěvkem do oblasti sociologie náboženství. Jejím cílem je představit v několika kapitolách na základě analýzy různých typů dat vztah náboženství a náboženské scény v ČR k dalším významným společenským fenoménům.
První kapitola se jmenuje "Kolik je vlastně věřících?". Autoři se v ní zaobírají problémy spojenými s měřením náboženských fenoménů.
Tématem další kapitoly je úspěšnost náboženské socializace v rodinách. Socializace je v individualizované společnosti velmi aktuálním tématem a je tedy zajímavé porovnávat, nakolik je výchova k náboženství ne/úspěšnější, než výchova k jiným sociálním hodnotám.
Tři následující kapitoly se věnují vztahu náboženství a některých subjektivních - či za subjektivní považovaných - fenoménů v současné české společnosti: jsou jimi důvěra, štěstí a tolerance. Důvěra je zde rozebírána ve dvou ohledech.
Zaprvé jako důvěra pociťovaná k ostatním lidem ve společnosti, důvěra, která slouží jako tmel společnosti a současně mazivo zabraňující třenicím v mezilidských vztazích - obojí samozřejmě ve vztahu k religiozitě zkoumaných respondentů. Další kapitola se zabývá vztahem pocitu štěstí a religiozity.
Nabízí odpověď na otázku, zda náboženská příslušnost (víra, jednání, zážitky) pocity štěstí a spokojenosti se životem spíše podporují, nebo je naopak omezují. V kapitole věnované toleranci autoři rozebírají ve vztahu k religiozitě několik významů, jež může také tolerance nabývat.
Poslední kapitola se věnuje posledním věcem člověka - souvislosti s mezi religiozitou a podobou pohřebních rituálů.