Abstrakt
Příspěvek diskutuje možnosti a omezení empirického testování teorie deliberativní demokracie na příkladu poradních orgánů a hodnotících procedur, skrze něž vlády konzultují svá rozhodnutí s odborníky a veřejností. Teorie deliberace (česky nejblíže "rokování" či "razení se") a deliberativní demokracie navazují na klasiky normativní politické teorie, zejména Jürgena Habermase ("ideální řečová situace") a Johna Rawlse ("overlapping consensus") a zahrnují několik různých proudů, jimž je společný zájem o komunikaci v demokratických systémech.
Deliberativní demokracie staví význam procesu formování a transformace preferencí v rámci informovaného a kompetentního dialogu těch, kterých se určité rozhodnutí týká (příp. jejich zástupců), nad tvorbu rozhodnutí prostřednictvím agregace preferencí. Na přelomu století prodělala deliberativní teorie několik významných obratů (Dryzek 2010).
Jedním z nich je obrat zájmu směrem k empirickému testování teoretických tvrzení, které se pohybují od testování deliberativní teorie jako celku (transformace teorie do podoby testovaných hypotéz), až po studie, které na základě studia konkrétních situací navrhují úpravu dílčích teoretických tvrzení. V příspěvku budou diskutovány tyto přístupy zejména ve vztahu k možnostem zodpovězení dílčích otázek spojených s praktickými procesy deliberace a participace, konkrétně (a) vztahu deliberativní dimenze demokratického rozhodování a dimenze participativní, (b) role odborných znalostí v procesu deliberace, (c) vytváření prostoru pro deliberaci a uschopňování argumentů účastníků (d) procesu dovedení deliberativní rozpravy k exekutivnímu rozhodnutí.