Abstrakt
Kniha se pokouší odpovědět na některé otázky spojené s existencí národnostních menšin v meziválečném Československu (1918-1938). Nejprve stručně analyzuje vznik Československa a politické strany dvou nejpočetnějších minorit, Němců a Maďarů.
Nastíněna je i problematika slovenského autonomismu, Podkarpatské Rusi a polské menšiny. Druhá část se zaměřuje na právní postavení menšin, jejich zastoupení na mezinárodních fórech a v Národním shromáždění.
Všímá si vybraných programových prohlášení československých vlád a rozebírá zásadní fenomén postavení národnostních menšin - jazykové právo. Součástí je analýza norem spojených s cenzurou a tiskovým právem, zmíněna je také pozemková reforma a její dopad na menšiny.
Třetí oddíl sleduje pokusy československé vlády a prezidenta republiky Edvarda Beneše o nalezení modu vivendi s národnostními menšinami, s cílem zajistit národnostní smír jako základní předpoklad pro udržení celistvosti státu. Tato část rozebírá snahy kabinetu o vyřešení menšinové otázky (Únorová dohoda), představuje návrhy šesti zákonů Sudetoněmecké strany z dubna 1937, popisuje situaci v meziválečném školství a shrnuje základní opoziční linie všech národnostních menšin, zejména menšiny maďarské.
Nejširší prostor je věnován přípravě tzv. národnostního statutu, na jehož základě mělo dojít k zásadním změnám ve správě státu ve prospěch menšin, což by ve své podstatě znamenalo přeměnu Československé republiky ze státu národního na stát národnostní. Expozé zástupců národnostních menšin v Národním shromáždění, dokumentující jejich oficiální stanovisko ve směrodatných politických otázkách, je pak společným pojítkem celé práce.