Národní diskurzy polských marxistů na přelomu 19. a 20. století: patriotismus Kazimierze Kelles-Krauze proti internacionalismu Rosy Luxemburgové
Abstrakt
Cíl tohoto článku spočívá v komparaci dvou konkurenčních pojetí socialismu v polském prostředí na přelomu 19. a 20. století se zaměřením na reflexi národní otázky prizmatem dvou klíčových figur obou protichůdných koncepcí: Kazimierze Kelles-Krauze jako zastánce tzv. patriotického socialismu a Rosy Luxemburgové jako obhájkyně internacionalismu. V tomto ohledu se jako stěžejní úkol jeví analýza vlivu těchto teoretických doktrín na chápání myšlenky národního vývoje, jež mohla být vůči cílům socialistické revoluce pojímána jako paralelní, anebo kontradiktorická.
Za první problematické téma obou socialistických doktrín je třeba označit interpretaci třídního vědomí, neboť v těch otázkách, kde Luxemburgová upřednostňovala okamžité vypuknutí revoluce a národní vědomí označovala za buržoazní fasádu, prosazoval Kelles-Krauz nezbytnost vyvinutí postupné revoluční energie, jež mohla být dosažena pouze porozuměním obou antagonistických tříd prostřednictvím společného jazyka a harmonického kolektivního vědomí. Další rozporuplnou otázku představovala teorie akumulace kapitálu, v rámci níž Luxemburgová protestovala proti úsilí o polskou nezávislost poukazem k redukci globálních ruských trhů a tím pádem i zmenšení míry vykořisťování potřebné pro zahájení revoluce.
Oproti této tezi Kelles-Krauz ideu polského státu důsledně obhajoval s předpokladem urychlení kapitálové akumulace v důsledku odstranění šikany ze strany ruské buržoazie. Opomíjet není možné ani rozdílnost samotného pojetí národa v rámci dichotomie politických a etnických koncepcí, jelikož Luxemburgová chápala národ v čistě kulturních a fyzických rysech bez politických konotací, oproti čemuž Kelles-Krauz interpretoval národní společenství jako kolektiv společných hodnot a cílů.