Abstrakt
Na dvou textech z doby zrodu středověkého dramatu, na byzantských Verších o Adamovi a anglickém Sestupu Krista do pekel, sledujeme provázanost paměti, vizuality a tragiky v křesťanském kontextu. Ukazuje se, že účelem vizuality divadla je vytvořit v publiku základ pro neustále obnovovanou paměť vlastní spásy skrze Krista, který poráží ďábla a vysvobozuje patriarchy (Sestup Krista do Pekel), aby zahladil prvotní hřích a obnovil vztah k původní neposkvrněnosti (Verše o Adamovi).
Z tragédie pádu, zachycené ve Verších za použití klasického tragického vokabuláře, se tak stává komedie vzkříšení, na které má podíl nejen Dante, ale například i staročeský Masti čkář.