Příspěvek se zabývá otázkou, jak na českých základních a středních školách podporovat vzdělávání pro udržitelný rozvoj. Metodologicky vychází z konceptu výchovy ke vztahu ke kulturně historickému dědictví, jež umožňuje autenticky propojovat život ve škole s různými aspekty společenského dění mimo ni.
Příspěvek představuje teoretická východiska konceptu i tři konkrétní příklady jeho uplatnění v české školní praxi. Poukazuje také na zahraniční inspirace a paralely a zabývá se podněty, které vyplynuly z mezinárodního srovnání příkladů dobré praxe.
Z nich například vyplynulo, že obnova zodpovědného vztahu k místu a komunitě patří v současné době mezi významnou společenskou potřebu v celé Evropě. Zvláště pak rezonuje v místech, kde byl v minulosti přirozený vztah ke kulturně historickému dědictví uměle narušen či násilně zpřetrhán.
Paradoxně právě zde se však otevírá největší prostor pro působení škol a citlivé využívání regionálního kulturně historického dědictví ku prospěchu žáků i místních komunit.