Hispanoamerický modernismus přelomu 19. a 20. století souzní s dobou fin de siecle a je obdobím, kdy hispanoamerická literatura vstupuje do moderní doby a zásadním způsobem obrozuje různé literární žánry - především esej, novinářskou kroniku, povídku, román a různé typy poezie. Je to též doba paradoxů - umělci se sytí z nejrůznějších zdrojů a isnpirují se doslova na celém světě, a proto jsou obviňováni z kosmopolitismu a nezájmu o vlastní realitu; jsou to ale zároveň ti, kdo hluboce prožívají osudy Hispanoameriky a zamýšlejí se nad její budoucností, nad riziky, která jí hrozí.
Modernisté hledají Krásu a hlásají naprostou tvůrčí svobodu; jsou však závislí na téže měšťácké společnosti, kterou opovrhují - pro ni píší a ona je živí. Odtud pramení ono neustálé přemítání o roli umělce ve světě, o hranicích, které umění nemůže překročit, o jeho služebnosti či jeho ceně.
Modernismus je slovy španělského básníka Juana Ramóna Jiméneze "velké hnutí zápalu a svobody pro krásu".