Aristotelův koncept svobody je interprety zkoumán ve dvou odlišných kontextech - jednak v etické souvislosti problému dobrovolnosti a záměrné volby, jimiž se konstituuje jedincova schopnost svobodně jednat, jednak v politické rovině svobody občanů od nespravedlivého ovládání. Zároveň v obojím kontextu vyvstává systematická ambivalence mezi svobodou jako vlastností a svobodou jako úkolem.
Obojí ambivalence je tematizována a řešena v souvislosti s klíčovým, i když z dnešního pohledu spíše kuriózním problémem Aristotelovy praktické filosofie, jímž je despocie, panství nad otrokem. V postavě Aristotelova otroka se tak aktualizuje dynamický pohyb svobody jakožto vystoupení z omezení soukromé sféry do veřejné sféry polis.