Vyprávění o ztroskotáních, které psali kronikáři nebo samotní účastníci plaveb a přeživší námořních neštěstí, zaujímají v portugalské literatuře 16. a 17. století zvláštní místo. Mnoho z nich v 18. století zahrnul do své sbírky Tragické námořní příběhy (História Trágico-Marítima) Bernardo Gomes de Brito.
Vyprávění o ztroskotáních nejsou pouhé historické dokumenty, autoři v nich hojně využívali ironie, dávali jim elegický nádech a zpestřovali je vloženými epizodními příhodami. Právě tyto prvky by mohly být klíčem k postižení jejich poetiky.