Studie se zabývá rolí paměti v poslední básnické sbírce Milady Součkové, Sešity Josefíny Rykrové. Paměť je důležitá pro celé dílo Milady Součkové, zvláště ale pro její exilovou tvorbu.
Součková v knize inscenuje a vizualizuje události, kterých se neúčastnila nebo fakticky nemohla účastnit i události zcela imaginární, jako by šlo o skutečné vzpomínky. Tuto funkci tvoření paměti realizuje prostřednictvím osobité koncepce řeči jako logu nebo kulturní paměti.
Principem této paměti není chronologie, ale koexistence (událostí, věcí, osob a slov) a slova tu nefungují jako prostředky sdělení na základě významu, nýbrž jako prostředek inkarnace. pseudonym "josefína Rykrová" je možné číst jako "logonym" Součkové, jako její alter ego, jehož prostřednictvím žije v kulturní paměti.