Abstrakt
Příspěvek se zaměří na bipolárnost reprezentací těla a smyslové konkrétnosti v poetice a estetice U. S.
Devětsil. Tělesnost a zdůrazněná smyslově-konkrétní kresba v literárních textech poetismu neusiluje jen o plastické zobrazení skutečnosti, vyvázané z idealisticko-metafyzických kontextů předavantgardních uměleckých proudů a pohybů, ale stává se také projevem strachu ze smyslově i hmatatelně nereálného a z nekonkrétních skutečností.
V této perspektivě se plasticita a smyslová konkrétnost literárních obrazů ukazuje jako vědomé překrytí znepokojujících podvědomých skutečností, jejichž postupná krystalizace je do značné míry podmíněna opouštěním tělesnosti a smyslovosti poetismu.