Na začátku sedmdesátých let Zdeněk Trtík napsal sérii studií analyzující Husovy eklesiologické postoje. Podle Trtíka Hus chápal predestinaci jako aristotelsko-tomistickou formu, která proměňuje společenství lidí v mystické tělo Kristovo.
Predestinace není svázána s konkrétním jednotlivcem, nýbrž jde o milost, která je nabídnuta všem spravedlivým. Tím by Hus zachoval význam posledního soudu spolu s rozměrem odpovědnosti každého člověka za své činy.
Tato studie analyzuje oprávněnost Trtíkovy interpretace Husovy eklesiologie. Připouští možnost Husova chápání predestinace jako aristotelsko-tomistické formy, zároveň ale poukazuje, že Husův systém byl mnohem složitější, než se obvykle soudí.
Hus byl spíše zastánce negativního předzvědění k zatracení, ale i pozitivního ke spáse. Na pozitivním předzvědění pak staví předurčení, které má vždy pozitivní charakter (je Bohu milé), ale též jej lze rozdělit na dočasné a trvalé (ke spáse).
Studie též poukazuje, že mystické tělo Kristovo je u Husa viditelnou realitou.