Bohumil Laušman je veřejnosti znám jako protinacistický odbojář, poválečný ministr průmyslu prosazující znárodnění, jako předseda sociální demokracie v době únorové krize, nebo exulant unesený v roce 1953 komunistickou tajnou službou zpět do Československa, kde po mnoha letech věznění záhadně zemřel. Dosavadní historiografie popisuje především dobrodružný útěk do poúnorového exilu, technické provedení únosu a detaily věznění.
Laušmanovu nejasnou úlohu v únorové krizi, v Gottwaldově "obrozené" Národní frontě i v poúnorovém exilu však není možné hodnotit bez znalosti osobnostního a názorového vývoje, bez rozboru jeho působení v zahraničním odboji za druhé světové války, bez odpovědí na některé otázky spojené s činností za třetí republiky a bez analýzy poúnorového života této kontroverzní osobnosti. Pouze tak lze pochopit Laušmanovo rozhodování v kritických momentech československých dějin.
Práce se kromě jeho dobrodružného života snaží popsat motivace a myšlenkový vývoj, a odpovědět tak na nevyjasněné otázky spojené s podivuhodným životem tohoto rozporuplného politika.