Autor pojednává o vývoji koncepce solidarity od doby Saint-Simona a Fouriera, přes Durkheima až po současné pojetí povinné solidarity, založené na mezinárodně uznaných sociálních právech občanů, zaručených i ústavními listinami většiny evropských zemí. Rozlišuje solidaritu a humanismus či humanitární počiny.
Rozlišujícím znakem je pevná struktura a očekávaná vzájemnost. Analýza ústí do kritiky zpochybňování role sociálního státu a dokládá, že podstatou sociálního státu je sociální ochrana občanů a tomu odpovídající povinná sociální solidarita organizovaná státem v rozsahu alespoň důstojného životního minima.
V poslední části stati autor komentuje současné sociální a zdravotní reformy v ČR.