Studie se zabývá krizí vládnoucích elit na konci československé normalizace. Dokládá jejich neschopnost formulovat společné zájmy a najít průnik svých postupně se rozcházejících hodnot, zájmů a strategických postupů.
Text se snaží obhájit tezi, že postupný rozpad oficiálního komunistického jazyka spolu s prosazováním hodnot založených na individuálním výkonu a efektivitě měly své specifické vyústění: jelikož představitelům vládnoucích elit chyběly schopnosti reagovat na nenadálé situace (neboť byli zvyklí přijímat předem hotová autoritativní rozhodnutí), jejich odpovědí na přestavbovou destabilizaci (ideologie i moci) byly projevy nejistoty, "zklamání" či "nepřipravenosti". Článek nechce vyvozovat zhroucení z dezintegrace elitních skupin. Nabízí však historickou genezi tohoto rozpadu, který hrál ve zhroucení diktatury významnou roli, neboť bránil elitám starého režimu semknout své síly v situaci významných geopolitických změn roku 1989.