Abstrakt
Efektivně fungující bankovní sektor, jenž je dostatečně odolný vůči všem druhům rizik, je stěžejním faktorem ovlivňujícím zdravý ekonomický vývoj. V případě české ekonomiky, ale i evropského ekonomického prostoru je podnikový sektor primárně závislý na bankovním financování (bank based system) a minimálně se financuje prostřednictvím kapitálového trhu (market based system).
Tento důvod je zcela z ásadní pro stabilitu českého bankovního sektoru. K zajištění stability a ziskovosti bankovních institucí je klíčová: (i) správná identifikace rizik komerčních bank, (ii) efektivní vytváření a provádění regulatorního a dohledového rámce, (iii) transparentní provádění insolventního řízení.
Mezi hlavní rizika, kterým jsou banky vystaveny a které se snaží řídit, patří především riziko úvěrové (kreditní), tržní, operační a likviditní, viz např. Zieglar a kol. (1997) nebo ČNB (2008).
K tomuto účelu banky využívají různé statistické modely, jejichž význam ještě dále vzrostl se vznikem regulatorního konceptu Basel II (Basel Committee on Banking Supervision, 2006). Vedle primární makroekonomické úlohy těchto modelů podtrhla odeznívající finanční krize také jejich význam pro makroprudenční regulaci.
Makroprudenční analýza a stresové testování finančního sektoru se staly klíčovými nástroji pro měření finanční stability, viz např. Blaschke, Jones, Majnoni a Peria (2001); Jones, Hilbers a Slack (2004); IMF (2005); World Bank (2005) nebo Čihák (2007).
Na základě těchto přístupů je možno finanční stabilitu definovat jako situaci, kdy finanční systémy fungují bez závažnějších poruch a vykazují vysokou míru odolnosti vůči neočekávaným makroekonomickým šokům. Klíčovou součástí těchto přístupů je především modelování kreditního rizika a rizika likviditního, což názorně ukázala finanční krize eskalující po pádu americké investiční banky Lehman Brothers v září 2008.