Předložená stať se zabývá projevy přízně církvi ze strany příslušníků královské rodiny v českých zemích v letech 1310 - 1335. Šlo o akty osobní zbožnosti, podporu církve a péči o posmrtnou památku předků, které se zároveň stávaly i reprezentací moci a prestiže. Udržování paměti na předky bylo důležitou součástí legitimity vládnoucího monarchy.
Pozornost je věnována aktivitám krále Jana, jeho ženy Elišky, královny - vdovy Elišky Rejčky a okrajově též abatyše Kunhuty. V případě krále jsou sledovány i jeho akty v lucemburském hrabství.
Typickým a nejvíce zřejmým příkladem projevu přízně církvi jsou dary, ať již majetků či práv, vedle nich lze sledovat konfirmace starých práv, které se často děly automaticky a nejsou tedy jednoznačně určitelné jako projevy přízně. Lze konstatovat, že Janovy donace měly hospodářský a politický ráz, stejně jako reprezentační a memoriální.
Péče o věčnou památku a reprezentaci byla hlavní motivací i ostatních sledovaných osob.