Abstrakt
Vztah mezi Hannou Arendtovou a současnými teoriemi demokracie je poznamenán zdánlivým paradoxem: Hannah Arendtová staví občanskou participaci do středu pojetí svobody, politické svobody, a tedy pojetí svobodné republiky, a přesto její vliv v teoriích participační demokracie a deliberativní demokracie zůstává překvapivě slabý. Jde snad o opomenutí, nebo tuto absenci lze vysvětlit sociologií vývoje participační a deliberativní demokracie? V příspěvku se zaměřuji na Arendtové pojetí participace na základě díla O revoluci a pokouším se ukázat, v čem podle mě spočívá jeden z hlavních důvodů impotence tohoto pojetí v dnešní teorii demokracie: uzamčení konceptu participace do krajiny dichotomií - mínění a zájmu, a souvisejí dichotomie sociálna a politična.
Toto silně dichotomické a silně normativní až utopické vidění politiky je u Arendtové jedním z hlavních terčů kritiky, zde se jím však budu zabývat z perspektivy participace a položím si následující otázky: Může být podmínkou participace, tedy vstoupení do politiky, do veřejného prostoru, vystoupení ze sféry sociálna? Je touha po "veřejném štěstí", které pojmenovali američtí federalisté 18.-tého století, dostatečnou motivací pro participaci? Co je více, může být tato touha uspokojivým kritériem rozlišení mezi těmi, kteří vstoupí do veřejného prostoru a těmi, kdož zůstanou na jeho okraji? Může takové spojení zakládat politiku více demokratickou než je ta založená na reprezentaci?