Příspěvek se věnuje obrazům potažmo konstrukci vzorového mužství v éře pozdního československého socialismu. Výchozí materiál představují normalizační televizní seriály jako nejpreferovanější žánr dobové populární kultury.
Pro pochopení role, kterou televizní seriály hrály ve společnosti vycházím z Gramsciho konceptu hegemonie a z přístupů kulturních studií. Jako hlavní interpretační nástroj využívám koncept hegemonické maskulinity R.
W. Conella.
Ideálního socialistického muže, kter ý se stává hrdinou několika populárních seriálů Jaroslava Dietla, považuji za vzor pozdně socialistického hegemoniálního mužství. Jeho obraz je doplněn dalšími uznávanými i odmítanými modely mužství, které se v dobových seriálech vyskytují.
V závěru článku se věnuji otázce, nakolik mohlo být toto vzorové mužství ve společnosti přijímáno a ukazuji že hegemoniální mužství nabízelo jedinou oficiální možnost, jak uniknout z marginalizace obyčejného muže ve společnosti i v rodině.