Abstrakt
Cílem příspěvku je interpretace účasti a působení ruských a polských národních reprezentací v rámci obnovené slovanské vzájemnosti na počátku 20. století. Za hlavní otázku lze v tomto ohledu označit problematiku motivačních zdrojů obou tradičně národně profilovaných slovanských etnik, jejichž potenciální kooperace byla trvale znemožňována v důsledku dlouhodobé vzájemné animozity.
První změnu v oboustranném chápání aktérů symbolizuje především vnitřní proměna ruského impéria v parlamentní stát a s ní spojené ustavení politické platformy, v jejímž rámci k sobě začaly nacházet cestu liberální složky ruského i polského spektra, postupně re-konstruující vzájemnou představu zarytých nepřátel v obraz politických partnerů. "Slavizaci" rusko-polských vztahů lze poněkud paradoxně chápat jako důsledek neúspěchu parlamentního působení, kvůli němuž se polská strana dostala do slepé uličky. Náhlou akceptaci právě se rodícího novoslovanského hnutí je tudíž nutné vnímat nikoli jako razantní vybočení z cesty národního zájmu, nýbrž jako účelové přizpůsobení se daným okolnostem, tedy flexibilní změnu taktiky, s jejíž pomocí polská reprezentace hledala v důsledku neúspěšně hájené politické linie kotvu, jež by zachránila krach dohodové politiky.
Sama participace ruských a polských zástupců na petrohradských a pražských novoslovanských jednáních byla i přes nastupující slovanskou euforii doprovázena riskantním balancováním mezi ziskem loajality protistrany a zachováním "kreditu" před vlastním národem. Analýza jednotlivých projevů tak dokládá tenkou linii mezi ochotou spolupracovat a snahou vymezit se v duchu dřívějšího antagonismu.
