Abstrakt
Antropologická lingvistika klade do popředí humanitní orientaci jazykovědného uvažování. Výrazná je její dimenze kognitivní a kulturní.
Podle kognitivismu je základem lidského přístupu ke světu tělesná zkušenost; jádro antropocentrismu představuje "bodycentrismus" (A. Wierzbicka) a to se výrazně promítá i do sémantické struktury jazyka.
Filosofickou bází pro lingvistické studium tělesnosti může být fenomenologie. Podle J.
Patočky je já možné jen jako tělesné; tělo je "centrem perspektiv" a jako jediný fenomén má rozměr afektivní, senzuální a kinestetický. Situuje subjekt do prostoru i do celku světa, a také do společenství, resp. do vztahu k druhému: je osou personálních situačních struktur (já - ty - on), které zakládají jazyk a komunikaci.
Na počátku systematického zkoumání českého jazykového obrazu světa může stát slovní zásoba spojená s lidským tělem, zejména somatismy (názvy částí lidského těla). S východiskem v teorii pojmových profilů J.
Bartmińského se pokoušíme nalézt soubor kritérií, která budou při popisu a interpretaci tohoto okruhu lexika relevantní, tj. které plasticky a strukturovaně ukážou dané pojmy ve světle jejich jednotlivých významových center (profilů), z nichž se odvíjejí významové extenze. Ty se prostřednictvím metafory a metonymie vážou ke konceptualizací prostoru a pohybu, kvantity (velikosti, výšky, počtu, míry), ale též různých poloh vnitřních prožitků, hodnocení, komunikace apod.
Lze předpokládat (v souladu s některými polskými autory) že i v češtině budou u somatismů aktivovány především profily vzhledu, funkce a umístění; ostatní je zatím otázkou.