Příspěvek se zabývá postavením nevládních organizací v řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Z Evropské úmluvy lze dovodit, že nevládní organizace mají čtyři hlavní role v tomto řízení:
1) stěžovatel,
2) třetí strana,
3) zástupce a
4) poskytovatel informací. Každému z těchto druhů postavení odpovídá určitý druh práv a povinností. Velký počet nevládních organizací nejen sděluje informace Soudu během řízení, ale i napomáhá Výboru ministrů Rady Evropy dohlížet na výkon jeho rozsudků. S ohledem na poměrně rozsáhlý katalog hmotných práv a silné procesní postavení nevládních organizací dle Evropské úmluvy, dospívá autorka k závěru, že lze jim, stejně jako jednotlivci, přiznat marginální subjektivitu v mezinárodním právu.