Přestože se básnická sbírka Georga Johannesena Ars Moriendi eller de syv dødsmåter (1965) těší trvalému zájmu badatelů, nenalezneme mnoho studií, které by se důsledněji zabývaly strukturou její sémantické výstavby a zvláště pak využitím paradoxu jako figury, které je pro knihu charakteristické. Tato studie vychází z pojetí paradoxu Willarda Van Ormana Quinea a rozšiřuje je o perspektivu zakládající se na odlišení významu a smyslu jazykového znaku Gottloba Frega.
Dokládá, že Johannesenovo užití paradoxu nepřispívá pouze k posílení estetického účinku básní tím, že stupňuje jejich intenzitu a významové napětí; paradox jako figura také zprostředkovává specifický vhled do ontologické sféry člověka.