Téma jídla a stravování skýtá populární a plodnou oblast zájmu na poli sociální antropologie. Nejen, že neodmyslitelně patří k etnografickým popisům charakteristik života rozmanitých skupin v rozličných oblastech světa, ale zároveň se stalo inspirací pro formulaci některých vlivných teoreticko-metodologických směrů jako např. kulturní materialismus, strukturalismus a v jistém slova smyslu i material culture.
V rámci sociální antropologie se studia jídla objevují paralelně s vývojem disciplíny a lze v nich nalézt metodologické a teoretické trendy od konce 19. století po současnost (Caldwell and Watson, 2005). Tato význačná pozice problematiky jídla a stravování na poli antropologie odráží a zároveň potvrzuje důležitost této aktivity v rámci lidského sociálního života.
To zajisté vychází z neustálé nutnosti přijímat potravu za účelem výživy (zajištění přežití) lidského organismu a umožnění jeho reprodukce. Jak podotýká Judith Farquhar "Ve skutečnosti mantra: "jsi to, co jíš", je i nadále zmiňována ve studiích napříč společenskými vědami, aby nám připomněla, že jídlo vytváří podobu lidství - přímo produkuje těla a životy, příbuzenská seskupení a komunity, ekonomické systémy a ideologie, zatímco je samo vytvářeno těmito formacemi" (Farquhar, 2006: 146).
Co se ovšem děje s tímto základním vztahem mezi sociálním aktérem a jeho "každodenním chlebem" za podmínek extrémního hladu a všeobecného materiálního nedostatku? Lze tyto teze aplikovat či jsou udržitelné v kontextu post-genocidní komunity v Srebrenici? Cílem konferenčního příspěvku je představit výzkumný terén a téma mé disertační práce s totožným názvem - Vaření a stolování za časů války a míru: Proměny kontextů a módů produkce, přípravy a konzumace jídla v Srebrenici, Bosně a Hercegovině. Tento příspěvek je tedy koncipován jako úvod do spletité sítě kontextů mého terénního výzkumu v Srebrenici a načrtnutí konkrétních teoreticko-metodologických východisek, skrze které lze tuto komplexní problematiku uchopit.