Patofyziologickým podkladem vzniku diabetes mellitus 2. typu je vždy kombinace inzulínové rezistence a relativního a později i absolutního deficitu inzulínové sekrece. I proto je inzulínová léčba nedílnou součástí antidiabetické terapie.
Léčba inzulínem je nicméně jak u některých pacientů, tak u lékařů spojena s řadou předsudků, které vedou k jejímu pozdnímu nasazování, a tím k celkově neuspokojivé kompenzaci pacientů s delší anamnézou diabetes mellitus 2. typu.