Abstrakt
Základ farmakoterapie idiopatických střevních zánětů (IBD) tvoří aminosalicyláty, kortikoidy, imunosupresiva a v poslední době také biologická léčba. Aminosalicyláty (sulfasalazin, mesalazin) jsou vhodnými léky pro útočnou a udržovací léčbu nemocných s mírně až středně aktivní ulcerózní kolitidou (UC).
U ohraničených tvarů této nemoci se podávají lokálně ve formě čípků nebo rektálních nálevů, event. pěny. U nemocných s rozsáhlým postižením tlustého střeva je vhodná perorální terapie, event. v kombinaci s lokální terapií.
Význam aminosalicylátů v terapii Crohnovy nemoci (CN) je v poslední době poněkud menší, než tomu bylo dříve. Využívají se především v profylaktické léčbě recidivy CN po provedené střevní resekci.
Glukokortikoidy se systémovým účinkem mají mocný protizánětlivý efekt a jsou využívány v perorální nebo parenterální léčbě u nemocných s těžším průběhem ulcerózní kolitidy a Crohnovy nemoci. Jejich dlouhodobé podávání je však zatíženo vysokým rizikem závažných nežádoucích účinků, jejichž intenzita narůstá s dávkou a délkou podávání.
Ukázalo se, že glukokortikoidy nemají význam v prevenci relapsu IBD. Topické steroidy (budesonid) jsou první terapeutickou volbou u ileo-cékální formy CN s mírnou až střední aktivitou.
Imunosupresiva, především thiopuriny, jsou indikována v terapii chronicky aktivních forem IBD, u některých mimostřevních projevů a v léčbě fistulující Crohnovy nemoci. V praxi jsou především využívána pro jejich tzv. kortikosteroidy šetřící efekt.
Od počátku milenia byla do terapie střevních zánětů zavedena biologická léčba. Jedná se o podávání chimérické nebo kompletně humánní protilátky, které je namířena proti tumor nekrózujícímu faktoru alfa, jenž je uvolňován do tkání a tělesných tekutin z aktivovaných leukocytů v průběhu zánětlivé reakce.
U 80–90 % nemocných s IBD, kteří nereagovali na konvenční terapii kortikosteroidy a imunosupresivy, vede biologická terapie k významnému zlepšení stavu nebo dosažení remise.