Abstrakt
Diabetická nefropatie je ve vyspělých zemích nejčastější příčinou terminálního selhání ledvin. Albuminurie předchází u většiny diabetiků vývoj manifestní diabetické nefropatie a je u diabetiků také nejdůležitějším prediktorem kardiovaskulární mortality/morbidity.
Progresi albuminurie lze příznivě ovlivnit jak dobrou metabolickou kontrolou diabetu, tak dobrou kontrolou krevního tlaku. Inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu a antagonisté angiotenzinu snižují albuminurii a zpomalují (ale nikoli zastavují) progresi chronické renální insuficience.
U většiny pacientů dochází přes tuto léčbu k vývoji terminálního selhání ledvin, pokud do té doby nezemřou na kardiovaskulární onemocnění. Kombinace obou léků pravděpodobně nemá větší antiproteinurický účinek než monoterapie inhibitorem angiotenzin konvertujícího enzymu.
Dalšího poklesu albuminurie (či proteinurie) lze u diabetiků dosáhnout přímým inhibitorem reninu aliskirenem nebo antagonisty endotelinu. Vysokou kardiovaskulární morbiditu/mortalitu pacientů s diabetickou nefropatií lze snížit redukcí albuminurie a snížením systolického krevního tlaku.
Antagonisté angiotenzinu snižují i u pacientů s diabetickou nefropatií riziko srdečního selhání, doklady pro příznivý vliv inhibice systému renin-angiotenzin na riziko infarktu myokardu jsou méně jednoznačné.