Abstract
V současné antropologii se setkáváme s mnoha pojetími člověka, které jej chápou jako bytost "kulturní" a/nebo "zvláštní zvíře". Někteří badatelé akcentují fyziologické (biologické) faktory chování člověka, jiní zdůrazňují význam sociálních či kulturních vlivů.
V rámci evolucionismu se setkáváme také s celou řadou teorií, které berou v potaz oba vlivy, přičemž různý význam přisuzují také vlivu prostředí. Badatelé z řad stoupenců biologických i kulturních přístupů jen velmi obtížně hledají společnou řeč.
Spojuje je však populační myšlení. Ve snaze vysvětlit "jaké povahy je člověk" tvoří různé důmyslné modely, které následně s použitím kvantitativních metod výzkumu vyvrací či potvrzují.
Zapomíná se přitom na tradiční chápání "lidského". Člověk pojímaný jako součást populace (weberovský "ideální typ") se vždy ukazuje jako bytost neautonomní. Ve snaze přiblížit se realitě za pomoci zjednodušení tedy taková antropologie vskutku zkoumá pouze "zvláštní zvíře", nikoli však člověka jako lidskou bytost.