Abstrakt
Předkládaný příspěvek vznikl na základě terénních výzkumů mezi nereemigrujícími volyňskými Čechy na Ukrajině, tzn. především manželek a potomků ze smíšených ukrajinsko-českých manželství, v oblasti Lutsk-Rivne-Dubno. Příspěvek však uvede ženu ukrajinského původu, bývalou manželku volyňského Čecha, ve kterém bude „příběh“ narátorky konfrontován s pro ni předem známým faktem o záměru tazatele zkoumat české aspekty v oblasti současné Volyně, ale také s postojem jejích příbuzných a nereemigrujících volyňských Čechů vůči její osobě.
Pozice jednání zkoumaného subjektu byla postavena na základě zatajovaných, ale zároveň implicitně i explicitně vyjadřovaných kontradikcích deklarované etnicity vůči tazateli, které tvořily zamýšlenou (i vinou zidealizovaného postavení České republiky na Ukrajině) demonstraci „češství“, ovšem nezamýšleným důsledkem byla demonstrace boundary markeru v podobě „ukrajinství“. Příspěvek tak poukáže na goffmanovskou „divadelní“ opozici – pozici formalistického jednání, s jakou narátor přistupuje k tazateli, a dekonstrukcí „skutečné“ pozice narátora, s jakou by měl tazatel přistupovat k narátorovi, navzdory snaze orální historie o integritu a respekt k narátorovým sdělením.
Jak je patrné, problematika narace bude uvedena v interetnickém dialogu se zřetelem na situacionalistickou proměnlivost etnické hranice a bude obsahovat prvky biografické metody a narativního interview i otázku důvěry vůči tazateli.