Za návrat k ranému Durkheimovi. Kulturněsociologické inspirace v Pravidlech sociologické metody a Společenské dělbě práce
Abstrakt
Myšlenku kulturní sociologie odstartoval nový pohled na francouzského sociologického klasika Émila Durkheima prezentovaný ve sborníku pod vedením Jeffreyho Alexandera (Alexander 1988). Odmítnut byl Durkheim-pozitivista, materialista, předchůdce strukturního funkcionalismu a teorie systémů a pro kulturní sociologii byl objeven Durkheim jako teoretik náboženství a kultury, Durkheim subjektivistický.
S tím ovšem Alexander (Alexander 2008) spojil svébytnou periodizaci klasikova díla, která je založena na radikálním rozporu mezi pozdními a ranými pracemi. Inspirace pro kulturní sociologii byly čerpány téměř výlučně z období kolem Elementárních forem náboženského života.
Tento článek se bude snažit prozkoumat i rané Durkheimovy práce – Pravidla sociologické metody a Společenskou dělbu práce – a hledat v nich nové zdroje pro kulturní sociologii. V první zmíněné knize bych chtěl rehabilitovat Durkheimův positivismus, který nemusí být nutně chápan jako rozporný s kulturní sociologií.
Naopak by mohl přispět k diskuzi o kulturní autonomii. Ve druhé zmíněné knize chci obhájit význam dvou kořenů mezilidské vzájemnosti, které Durkheimovi sloužily jako základ pro oba typy solidarity.
Pro kulturní sociologii by mohly být základem pro pojem kulturní identity.