Abstrakt
Z nástěnné malby vzniklé za vlády Jagellonců napočátku 16. století ve Svatováclavské kapli v katedrále Sv. Víta, Václava a Vojtěcha vPraze, které tematizují život nejdůležitějšího českého zemského patrona lze vyčíst, jak si král Vladislav II., po vzoru svého císařského předchůdce na českém trůně, osvojil Svatováclavskou tradici s cílem ji instrumentalizovat pro svůj státněpolitický program.
Projektuje sám sebe do osoby svatého knížete, aby takto legitimizoval své poslání jakožto panovník z Boží milosti. Tento ideál modernizuje a přizpůsobí prostředky nastupující renesance aktuálním potřebám.
Svatý vévoda Václav, který se v 10. století zasloužil o christianizaci v Čechách a za to utrpěl mučednickou smrt, představuje integrativní postavu, která je v malbách v kapli presentována v utrakvistické ikonografii, čímž vycházel vstříc potřebám jagellonské epochy. Rozměrný královský portrét, který je zakomponován do václavské vity, nenechává způsobem svého provedení žádných pochyb o tom, že se Vladislav s patronem kaple záměrně identifikuje.