Příspěvek se zabývá otázkou užití audio či video záznamu jako důkazního prostředku v trestním řízení v případě, že nebyly tyto záznamy pořízeny orgánem činným v trestním řízení. Tyto záznamy jsou převážně pořízeny bez souhlasu osoby obviněného. Často se tedy namítá, že znamenají zásah do práva na ochranu osobnosti a soukromí.
S odkazem na judikaturu se proto autor zamýšlí nad tím, zda lze dát na otázku použitelnosti či nepoužitelnosti těchto záznamů jednoznačnou odpověď nebo je nutné respektovat určité nepřekročitelné limity, které je třeba v každém konkrétním případě zvažovat.